Úvod Aktuálně

V neděli 20. ledna 2019 proběhlo v Jedousově Vítání občánků

V neděli 22. ledna 2019 proběhlo v sále kulturního domu v Jedousově tradiční slavností „Vítání občánků“. Přivítal jsem společně nové občánky naší obce, Antonína Říhu a Lukáše Kulase.

Nově narozeným občánkům i jejich rodičům přejeme hodně zdraví, štěstí a spokojený život.

Jiří Kožený starosta

 

16.2. 2019 se konal v Jedousově tradiční turnaj v mariáši.

 

Připomenutí, před 130 lety 1.března 1889 se narodil Albín Sládek

Dne 26. 2. 1943 byl na bysterských Dolech 26.2.19943 zastřelen gestapem nadporučík Albín Sládek, člen ilegální organizace "Obrana národa". Narodil se 1.3.1889 v Jedousově Horeckém Dvoře v početné dělnické rodině. Po vyjití školy pracoval u firmy F.L. Popper v Chrudimi jako obuvník.

Od října 1910 byl v presenční vojenské službě, v roce 1915 se oženil s Annou Kořínkovou. Poté nastoupil mobilizačním příkazem téhož roku k 21. pěšímu pluku do kasáren v Čáslavi.

V polovině roku 1915 odjíždí Albín Sládek na ruskou frontu 1. světové války.

Bojová cesta 21.pěšího pluku, kterou prošel Albín Sládek.

21. pěší pluk po návratu z ruské fronty odjel 20.2 2016 na italskou frontu. Jel přes Cholm, Lublin, Rozwadóv, Tarnów, Novy Sandec, Prešov, Košice, Budapešť, Mürzzuslag, Innsbruck do Neumarktu v Tyrolích. Odtud pochodoval 4.3.1916 do Revera del Luna.

Do 9.5.1916 je pluk v Terlagu, kde dostává horskou výzbroj a v hornatém okolí se cvičí na horskou válku. To byla hlavní odlišnost od bojů na ruské frontě. Také se provádí signalizační a telefonní nácviky, aby později mohla dobře pracovat spojovací služba v neschůdném terénu. V této době zhruba dvou měsíců měl pluk dobré ubytování a byl i dostatek stravy. Proto i nálada mužstva byla dobrá.

Cílem bylo prolomení italské fronty, které mělo být provedeno vpadnutím do týlu sočské armádě, její odříznutí od základen a společným náporem ze dvou stran ji rozdrtit. Tím by byla Itálie prakticky vyřazena z války. Avšak tento plán ještě nenalezl pochopení u německého generálního štábu a rakouské síly byly omezené. Vliv na zahájení ofenzivy mělo i počasí a roční období. Původně měla být zahájena již začátkem února 1916. Avšak v zasněžených horách byl jakýkoliv pohyb nemožností, proto byl začátek ofenzivy odložen na 10.4. a pro stále nepříznivé počasí až na 15.5. Tím přišla rakouská vojska o důležitý faktor překvapení a Italové se mohli připravit k obraně. Rakouská armáda zde měla soustředěno velké množství vojsk, kterým velel arcivévoda Evžen. Vojska byla rozdělena do dvou armád. Celkem se jednalo o 190 praporů! 21.pluk byl začleněn do 15.brigády, 3.divize, XX. sboru, kterému velel následník trůnu Karel.

Od 26.6. do 3.7. pluk buduje silné pozice a kryty na výšinách Tonezzy a Monte Cimone a staví boční pozice na Cima Palje (kóta 990). I zde je pluk často ostřelován těžkým dělostřelectvem. Vzhledem ke skalnatému terénu se k trhání skal používá výbušnin. Čeští vojáci jako zruční hoši, kteří si poradí se vším, pochopitelně postupně získali i při této práci značnou zručnost a jistotu.

V polovině srpna 1916 byl pluk oddělen od 3.divize a přeložen ke své původní 10.divizi na sočskou frontu. Pluk pochodoval k odpočinku do týlu do baráků ležících na úpatí Monte Roveru, kdy pobyl od 18.8. do 11.9.1916. Velkou výhodou bylo, že naši vojáci nebyly na frontě, ale pobyt v barácích nebyla rekreace, protože tyto byly vybudovány v lese na severní straně úpatí kam k nim nemohly pronikat sluneční paprsky, a proto byly chladné a nehostinné. Od 12.9. do 18.9. pluk pobýval v krásné krajině u Levica.

Zvláště boje u Monte Cimone (kóta 1230) byly neobyčejně prudké a pro obránce spojeny s velkými ztrátami. Zde fronta vyčnívala z rakouských pozic jako klín směrem k Arsieru, ohraničen údolím Freddo a řekou Astico. Křižovala se zde dělostřelecká palba, vybuchovaly těžké miny, světlomety sem svítily celou noc. Střídání polních stráží, doprava proviantu a střeliva se nikdy neobešla beze ztrát. Také příslušníci 21.pěšího pluku hájili několik dní tento obtížný úsek. Konečně dne 23.9.1916 byl vrcholek hory rakouskými sapéry vyhozen do vzduchu. Jeden italský 28 cm moždíř (typ děla), který příslušníci 21.pěšího pluku ukořistili v pevnosti Campomolon, byl rozříznut a do jeho ploch bylo vyryto „Válečná kořist 21.pěšího pluku“ a kusy vystaveny u pomníku Danteho v Tridentu.

Od Levica pluk odjel na sočskou frontu tratí kolem jezera cyldozzského do Tridentu a dále přes Bolzano, Franzensfeste, Toblach, Lublaň a Občinu do St. Daniele. Tam dorazil 20.9.1916. Pluk byl ubytován ve vesnicích Avber a Ponikve a byl přímo podřízen VII.armádnímu sboru arcivévody Josefa. 22.9. v 7 hodin začal pochod přes Kobdil, St. Daniel a Vipach do Zapuše, kde pluk přenocoval. 23.9. pluk pokračoval v pochodu přes Heidenschaft, Predmeje a Nemči do Ternova. Pluk vstupuje do svazku 57.pěší divize a 25.9. střídá v pozicích na Monte Santu 2.střelecký pluk. Zde byly zákopy převzaty ve velmi špatném stavu a nedostává se krytů pro všechno mužstvo. Proto pluk započne hned se stavbou předního zákopu a s vrtáním kaveren (úkrytů). V tomto postavení prodělává pluk ve dnech 6.10. až 10.10. 8.italskou ofenzivu na Soči. Ale bylo to relativně dobré, protože Italové proti našemu pluku neútočili, pouze po dobu ofenzivy prudce ostřelovali zákopy pluku. Ztráty mužstva byly nepatrné. V nich jsou započteny i ztráty otravou plynem. Monte Santo bylo plukem hájeno až do 25.10., kdy byl pluk vystřídán 5.domobraneckou brigádou.

26.10. pluk pochoduje do Lokve přes Slokarji, Vrtovče, Samaria do Stagovců. Zde pluk čeká na odjezd na rumunskou frontu. Avšak 2.11. začala 9.italská ofenziva! Proto byl pluk dán k dispozici XVI.armádnímu sboru a pochoduje do vesnice Cernica v údolí Vipachu. 2.11. bylo tábořeno v Cernici. V 18 hodin pluk postupuje dále přes Dornberg, Gradiscuta do Lukežice, kde je přidělen 26.pěší divizi a v jejím rámci k 56.pěší brigádě. 3.11. je pluk za bubnové nepřátelské palby nasazen do útoku na Fajti Grib (kóta 432). Útok se nezdaří a pluk je nucen ustoupit na linii vymezenou kótou 464 a obcí Ozrenj. Zde byly budovány zákopy (pokolikáté již v této válce?), které byly přes neustálé nepřátelské útoky hájeny až do vystřídání dne 6.11. Ztráty za období od 3.11. do 6.11. jsou 27 mrtvých a 152 raněných.

7.11. pokračuje pluk v pochodu přes Dornberg, Lipa a Temnica do Vojščice.. Zde je pluk podřízen znovu své původní 10.divizi. Pluk vysílá orientační hlídky do první linie v úseku kóty 208, kterou má pluk obsadit. 9.11. přebírá pluk uvedený úsek od 102.pěšího pluku. Ale opět, jako v minulosti, je i tento úsek nedostatečně vybudován a pluk je vystaven neustálým přepadům nepřátelského dělostřelectva. Zde se pluk prvně dostává do pověstné fronty na náhorní planině kraské. K těžkostem se přidává ještě deštivé počasí. Rovněž cesty k zákopům pluku jsou neustále ostřelovány, proto je zásobování vojsk velice obtížné. Ztráty pluku dosáhly asi 200 mužů. Konečně 25.11. je pluk vystřídán 102.pěším plukem a 7.12. se pluk nachází na zotavené v Repenu. První dny byl mužstvu dopřán odpočinek, později se začíná cvičit. 8.12. pluk pochoduje z Repenu do Gorjanska, kde přenocuje. Ale 9.12. náš pluk opět střídá 102.pěší pluk na kótě 208. Vystřídání probíhá v noci, za silného ostřelování cest k zákopům nepřátelským dělostřelectvem. V tomto úseku pobyl pluk do 3.1.1917, přičemž téměř každý den podnikalo nepřátelské dělostřelectvo přepady, což si vyžádalo značných obětí. A zase žádné vánoce a oslavy Silvestra! A navíc 30.12. v noci byly zálohy 4.praporu vystaveny působení plynu (otravovány plynem)! Nepříjemný to pozdrav od italských vojsk do nového roku! V době od 19.12. do 3.1.1917 ztratil 4.prapor 11 mrtvých a 27 raněných. 4.1.1917 byl pluk vystřídán 102.pěším plukem a odešel na zotavenou od 4.1. do 8.1. do Praprotu – Ternovice a do Záleži.

9.1. byl zahájen pochod na Velky Dol, kde pluk vystřídal 98.pěší pluk. Tento úsek byl poměrně klidný, ale i zde byly ztráty, jen u 3.praporu 3 mrtví a 5 raněných. V tomto postavení pluk setrval do 27.1. a byl vystřídán opět 98.pěším plukem. Od 28.1. do 2.2. byl pluk v záloze 10.divize ve Vojšici, Versiči a Koryte – Lager. 4.prapor a plukovní velitelství byly ve staré Lokvě (kóta 274) v lesních barácích. 3.2. byl nastoupen pochod na zotavenou do Velkého Dolu. Zde pluk setrval až do 21.2. Jednotlivé části pluku byly ve Skofi a Nadrožice.

22.2. byl zahájen pochod do Brestovice Gorni. Vesnice byla značně poškozena italskou dělostřelbou. Pluk se ubytoval v ještě zachovalých domech a zčásti v polních barácích a tvořil zde divizní zálohu. Jednotlivé části pluku byly rozmístěny ještě v Mahorině, Moszi a Komarje. I zde byly vesnice ostřelovány italským dělostřelectvem, ale náhodou nezpůsobují velké škody. Pluk vysílá orientační hlídky do úseku kóty 144, kde má mít v budoucnu zákopy.

A 3.3. dochází ke střídání v uvedeném úseku, kde je střídán 64.pěší pluk. Kóta 144 je obsazena Italy! Zákopy pluku jsou na východní straně kóty, což je pro pluk velmi nevýhodné. Vzdálenost zákopů je místy jen 15 kroků! To způsobuje nervozitu na obou stranách. Sebemenší hluk v zákopech způsobený pracujícími zákopníky má za následek prudkou oboustrannou palbu. Zvláště pak zde působí vrhače min a granátů, ve kterých mají Italové převahu. Velitelství divize stále nutí pluk k útokům, s cílem dobytí a obsazení vrcholu kóty 144. Ty se však nikdy nezdařily a oddíly pluku byly za značných ztrát odraženy. Konečně 16.3. je pluk zčásti vystřídán 64.pěším plukem. Avšak 2.prapor našeho pluku stále drží severní úsek. Zbývající dva prapory jdou na zotavenou do Mavhunje, kde tvoří divizní zálohu. Sem také došel také XXVI.pochodový prapor. 29.3. podnikl  2.prapor a 2.prapor 64.pěšího pluku další útok na kótu 144. Našemu praporu se útok nezdařil, měl 3 mrtvé a 63 raněných. 2.praporu 64.pěšího pluku se útok zdařil a získal 26 italských zajatců a 2 kulomety. 1.4. byly opět plukem obsazeny zákopy v tomto úseku a vystřídaný 2.prapor našeho pluku je od 1.4. ustanoven divizní zálohou v Cerovlje. Ztráty na kótě 144 byly opět značné, např. dne 5.4. při obvyklém dělostřeleckém přepadu a výbuchy těžkých min, trvající ani ne jednu hodinu, bylo v zákopech našeho pluku 11 mrtvých a 30 těžce raněných. Konečně 23.4. jsou oba  prapory na kótě 144 vystřídány praporem 64.pluku a praporem 91.pěšího pluku. 24.4. odcházejí  prapory na zotavenou do Grabovic, Zálezi a Zgoniku.

12.5.1917 začíná X. sočská ofenziva.

Pluku byla nařízena pohotovost a přesun k vesničce Praprotu, kde byl v záloze, tábořil pod stany a očekával další rozkazy. 21.5. pluk střídá u Hudi Logu značnými ztrátami zeslabený pluk. Noc i následující den proběhl celkem klidně. Dva italští přeběhlíci vypovídají, že v 11 h začne útok. Ale nestalo se tak. Až 23.5. ve 3 h ráno začíná bubnová palba na celé frontě. Granáty a miny dopadají do zákopů našeho pluku, které jsou brzy velmi poničeny. Ve velkém počtu se objevují italská letadla, která vrhají pumy na zákopy pluku. Kulomety ostřelují postupující zálohy pluku.Malebná vesnička Hudi Log a její okolí ve slovinském Krasu změnilo v hotové peklo. Stovky vojáků, především z českých pluků armády Rakouska-Uherska, se přikrčeny schovávaly před smrtící palbou italské dělostřelecké přípravy a očekávaly italský útok. Po selhání pluků 16. a 7. divize rakousko-uherské armády, se čeští vojáci z 10. divize na severním úseku obrany sboru dostali do kritické situace. I když se Italům podařilo vniknout do první obranné linie čáslavského 21. pěšího pluku, byli bleskovým protiútokem dvou praporů vysokomýtského pluku č. 98 a záložní rotou čáslavského IV. praporu zastaveni a obranná linie tak byla obnovena. Nejvýznamněji do obranných bojů zasáhl II. prapor čáslavského 21. pěšího pluku, jehož vojáci nedovolili italským vojskům obrannou linii prorazit. Proti necelým 2 tisícům českých vojáků tak postupovalo téměř 15 000 italských vojáků, kteří však neuspěli. Vojíni obou pluků hrdinně bránili svá postavení proti obrovské italské přesily. Ztráty pluku byly obrovské. Všechny vesničky v okolí byly srovnány se zemí v důsledku dělostřelby obou válčících stran, lidské ztráty na obou stranách byly ohromné. Padlo 150 mužů mužstva, 400 jich bylo raněno a 400 jich bylo zajato. Čeští vojáci tak Italům předvedli vynikající obrannou bitvu, jejíž rozsah byl vzpomenut i v hlavním městě Rakouské monarchii, ve Vídni. Tento čin českých vojáků, zejména z čáslavského 21. pěšího pluku byl hodnocen jako mimořádný a jeho bojová činnost charakterizována slovy, že „pluk se držel jako skála v moři“.

24.5.1917 je zajat štábní šikovatel 21. pěšího pluku Albín Sládek a odveden do Italského zajetí.

24.5.1917 cesta Albína Sládka do zajateckého tábora Padula.

Se zajatými Čechoslováky bylo zacházeno vcelku dobře. Zajatci byli vždy podrobeni krátkému výslechu, který však byl s ohledem na existující jazykovou bariéru velmi obtížný. Italové povětšinou o českém národu nevěděli vůbec nic, a tak zpravidla nedělali velké rozdíly mezi zajatcem německé, maďarské či české národnosti. Zajatci jsou soustředěni do karanténního tábora v Palmanově v severní Itálii. Ač nepřátelé, Italové se chovají přátelsky. Všichni jsou odvšiveni a po šest neděl pozorováni. Je dovoleno psáti domů. Poté odváží zajaté Čechy a Slováky ve vlacích na jih, za Neapol do města Paduli. Cestou do tábora se italští obyvatelé na nádražích chovají slušně a korektně a do vagónů hází fíky, pomeranče i chléb.

Do zdejšího zajateckého tábora byli v létě 1917 přesunuti čeští a slovenští zajatci včetně představitelů Československého dobrovolnického sboru, kteří zde nalezli příznivé podmínky pro svou propagační, organizační, kulturní a sportovní činnost. Na konci roku 1917 měl sbor již 4 499 členů a jeho činnost se stala jedním ze základních kroků na cestě k utvoření československých legií v Itálii. Zde byl vydáván časopis V boj!

V Padule jsou zajatci ubytováni v zahradě kláštera, kde bylo v několika řadách postaveno asi 70 baráků. Délka každého baráku byla 60 metrů, šířka 12 metrů. Po stranách baráku kavalce se slamníky a polštáři a uprostřed patrové pryčny. Každý zajatec měl svůj slamník a dvě přikrývky. Každý barák byl určen pro 170 až 300 lůžek. Tábor pojmul asi 17–18 tisíc zajatců. Klášter se zahradou měl výměru asi 27 hektarů. Nad ním na svahu se rozkládalo město Padula (provincie Salerino). Středem tábora vedla široká ulice, kde do kašen tekla nepřetržitě čerstvá voda. Toto prostranství bylo přejmenováno na „Václavák“. Na mírném svahu nad baráky cvičili Sokolové a byla hrána kopaná, to byla „Letná“. A brána spojující klášter s táborem byla pojmenována „Prašná“ a konečně v dolní části ve staré vinici stál dřevěný barák, kde se konaly přednášky, a i hrálo divadlo, který byl překřtěn na „Vinohradské divadlo“. Inu, Češi na matičku Prahu nezapomněli.

Čas plynul, válka se stupňovala.  Národní rada se sídlem v Paříži, náš nejvyšší orgán, stále jednala o utvoření československého vojska v Itálii. V březnu roku 1918 zajatci vyfasovali nové vojenské obleky, byli vytvořeny pracovní prapory a vojáci odcházeli do válečného pásma budovat obranné linie. Mezi začátkem března a polovinou dubna 1918 odjelo celkem 11 200 dobrovolníků v italských uniformách s červeno-bílou stuhou na baretu a na levém rukávu stavět obranné stavby v Adige a Mincio. Jejich zaměstnání ovšem trvalo krátce; z „pracovních praporů“ se na italské frontě záhy stala „Československá legie“,

Albín Sládek se přihlašuje do Československých legií 4. března 1918 v Padule.

Československá legie, která jako taková byla 15. dubna 1918 uznána i italskou vládou. Šest dní nato byl ustavující protokol podepsán předsedou vlády Orlandem a ministrem války Zupellim v Římě. Za Československou národní radu jej podepsal generál Milan Štefánik. Itálie uznávala jednotu a nezávislost československého vojska, které podléhajíc Národní radě v Paříži bojovalo proti centrálním mocnostem. Poté proběhne mobilizace Čechů a Slováků do nově vznikajícího vojska. Jeho jednotky v Itálii byly podřízeny nejvyššímu italskému velení a Italové byli i nejvyššími důstojníky legie. Českoslovenští vojáci však byli rozhodně stavěni na roveň italským a měli možnost optovat italské občanství.

Itálie veřejně deklarovala podporu československým legiím v den třetího výročí svého vstupu do války dne 24. května 1918. Na pomníku sjednotitele Itálie, krále Vittoria Emanuela II. v Římě předal italský ministerský předseda Orlando československým legionářům bojový prapor, navržený českým malířem Oskarem Brázdou. Později se stal praporem 34. čs. střeleckého pluku. Čs. legionáři zde též složili přísahu Čs. národní radě.

Já, níže podepsaný zavazuji se slavnostně, že sloužiti budu čestně a věrně jako voják československého národního vojska československému národu, zastoupenému nyní Československou národní radou a slibuji, že čestně a věrně plniti budu všechny povinnosti, jež plynou z tohoto závazku, jmenovitě, že bezpodmínečně budu poslušen všech rozkazů svých vojenských velitelů."

Slavnost se setkala s velkým zájmem a podporou italské veřejnosti. Účastnil se jí též ministr zahraničí Sonnino a šest dalších italských ministrů, člen francouzské vlády, britský následník trůnu a mnoho dalších významných osobností. Triumfální úspěch u shromážděných davů římského publika měl projev člena Československé národní rady v Paříži Milana Rastislava Štefánika.

Albín Sládek vstupuje do Československé legie 13. května 1918 v hodnosti nadstrážmistra a je zařazen k 33. československému střeleckému pluku.

Poté začaly se okamžitě formovat ozbrojené oddíly hlavně výběrem z „pracovních praporů“. Z 1600 mužů IV. praporu to bylo 1372 mužů. 26. dubna už byly připraveny tři pluky po třech praporech. Na počest statečnosti Čechoslováků nosili označení nejlepších italských vojenských oddílů: klobouk alpínů a dýku vojínů úderných rot.

Mezi hlavní zbraně, na které se mohl legionář spolehnout, patřila puška italské výroby systému Mannlicher.  Důležitou součástí výstroje vojáka byla také plynová maska. Ta se nosila při bojovém nasazení připnutá na prsou a mimo pohotovost, šikmo přes rameno, na pravém boku. Maska SBR britské výroby. Součástí vybavení každého legionáře musel být i tzv. nosný systém, tedy ruksak, který obsahoval bajonet k zmíněné pušce, ale také horský cepín, který mohl být nahrazen polním krumpáčem nebo polní lopatkou. Na zádech měl legionář velkou polní tornu Azine M1907 s ešusem a připravenou malou polní Tascapane M1907 s polní lahví. K výbavě našeho legionáře patřila dále typická helma typu Adrian či mnohem zajímavější klobouk, např. Cappello alpino M1910. Tento poddůstojnický klobouk italských horských jednotek byl ozdoben bílou bambulkou označující příslušnost k 1. praporu (červená pro 2. prapor, zelená pro 3. prapor). Do klobouku bylo zabodnuto orlí pero, které Čechoslováci nahrazovali perem sokolím. V přední části klobouku byla umístěna bíločervená stuha označující příslušnost k československému vojsku.81 Legionář měl ve své výbavě také ruční granát. Zpoždění granátu bylo cca 5–8 sekund s maximálním účinkem až 40 metrů. Nedílnou součástí byla také vojenská známka obsahující jméno vojáka, místo zapsání do legií, druh zbraně, kterou voják nosil, datum narození a identifikační číslo.

4. května 1918 měla legie 11 473 vojáků a 365 důstojníků, z nichž bylo 1235 italských vojáků a 166 italských důstojníků. O dva měsíce později, těsně před útokem na alpské frontě a na Piavě, vzrostl počet na 13 653 vojáků, z toho 1270 Italů a 489 důstojníků, z nichž bylo 164 Italů. Legie se nyní dělila na čtyři pluky, očíslované 31.,32.,33.,34., a disponovala výzbrojí a všemi službami předepsanými pro italské divize.

Přesun 33. čs. střelecké pluku na frontovou linii v rámci 6. čs. divize do oblasti Doss´Alta.

Příslušníci 33. střeleckého pluku se zúčastnili zprvu obranných (Santa Dona di Piave), pak i útočných bojů na Piavě, v červnu 1918.

Koncem srpna 1918 odrazil 33. čs. střelecký pluk rakouský útok na čs. pozice u Doss Cassina. 34. čs. střelecký pluk rakouský útok v oblasti Martella. Brzy byly pluky přesunuty v rámci 6. čs. divize do oblasti Doss´Alta, nacházejícího se nad Padovou, kde vystřídaly italské pluky.

Divize přesunula na frontovou linii na Monte Alttisimu, kde obsadila úsek od Gardského jezera k městečku Brentonico. Pilířem této linie byl výběžek Doss´Alto (kóta 703), který se nacházel přibližně ve středu linie a ze kterého bylo možné ovládat strategická údolí. Severněji od Doss´Alta se nalézal již jen „zákop smrti“ Roncola Italiana, jenž sloužil jako pozorovatelna. Obranu zaujala XII. brigáda s 33. plukem, který se rozmístil od Gardského jezera k Doss´Altu (úsek Casina), a s 34. plukem, jenž obsadil tu část území napravo od Doss’Alta k Brentonico (úsek Campei). Ihned po obsazení se jednotky začaly zabydlovat a upravovat zákopy. Každou noc byly vysílány hlídky, aby zjišťovaly činnost nepřítele. Úsek fronty byl veskrze klidný, a to až do doby, než se k Rakušanům dostala informace, že proti nim stojí celá čs. divize.

Bitva o vrchol Doss Alto dne 21. září 2018 byla největším vystoupením československých legií v Itálii . Albín Sládek bojoval v řadách 33. československého střeleckého pluku.V roce 1923 dostal 33. pluk za hrdinství v boji čestný název „Doss’Alto“.

Nejvíce se však zřejmě jméno československého vojáka v Itálii v době I. sv. války proslavilo bojem na Doss´Alto dne 21. září 1918. Na vrcholku Doss´Alta byl vybudován během předchozích bojů poloobloukový obranný tunel pro maximálně rotu vojáků, dále i několik kulometných hnízd. V obranném tunelu se však dalo těžko přežívat, byly zde velmi špatné podmínky. Nyní zde tedy obranu v těchto těžkých podmínkách převzala část 33. čs. střeleckého pluku. Jeho příslušníci si byli velmi dobře vědomi, že v této válce existuje pro ně pouze vítězství nebo smrt, jelikož v případě zajetí je čekala z rakouských rukou poprava. 6. čs. divize pod velením francouzského generála Grazianiho držela tak úsek fronty od Gardského jezera k řece Adiži s úkolem bránit 2 000 m vysoký úsek na masivu Altissimo. Klíčovým místem obrany byla právě kóta 703 – Doss´Alto.

Převzetí obrany na tomto úseku Čechoslováky neušlo pozornosti Rakušanů, jelikož samotná existence čs. vojska byla Rakousko-Uhersku trnem v oku, zejména z politických důvodů. Proto již z prestiže soustředilo rakouské velení do této oblasti silné dělostřelectvo, a kromě dalších i úderné jednotky. Příslušníkům těchto úderných jednotek slíbilo rakouské velení za každého zajatého Čecha odměnu 1 000 korun.

Rakouský útok začal kolem ráno v 4.00 h dne 21. září 1918 silnou dvouhodinovou dělostřeleckou palbou do československých pozic, nejvíce na kótu 703. Dělostřelba poškodila protipěchotní překážky a přerušila telefonní spojení, takže obránci Doss´ Alta ztratili spojení s velením. Ještě před skončením dělostřelby zahájily rakouské jednotky silný útok na Doss´ Alto ze tří směrů. Obránci nemohli dát ani jiným způsobem vědět velení svou situaci, neboť signální rakety byly zvlhlé. Čechoslováci pochopili, že jsou sami a budou se muset v tomto boji proti značné nepřátelské přesile spolehnout jen sami na sebe. I přes odhodlanou obranu se nedařilo příval několikanásobné přesily zastavit. Došlo k zuřivému boji na bodáky a nože. Nebylo však možné valící se přesile dlouhodobě ve vykopaných pozicích vzdorovat. Obránci se tedy zabarikádovali v obranném tunelu, do jehož vchodu umístili kulomet. To se již rakouské úderné jednotky zmocnily zákopů na pozici. Situace hrstky obránců byla zoufalá…

Hlášení rakouského 10. armádního velitelství v Trientu dokládá pohled na boj očima rakouské strany: „…Navzdory zuřivé obraně československých legionářů pokračovaly statečné úderné oddíly neohroženě vstříc svému úkolu… V nastalých bojích muže proti muži došlo bohužel ke ztrátě dvou vynikajících důstojníků,… jakož i většího počtu udatných mužů…“

Samotný velitel rakouského úderného oddílu podal následující hlášení: „…Češi bránili se zoufale, jeden jejich důstojník, který padl do zajetí, se zastřelil, ostatní byli pobíjeni šavlemi a bodáky a jen pět jich padlo do zajetí.

Rakušané se snažili za každou cenu dobýt čs. pozice, probojovat se do obranných pozic v tunelu, kdy si byli jisti svým vítězstvím díky silné převaze. Obránci se však nevzdávali, bojovali dál. Rakouským vojákům se nepodařilo prorazit ani při použití plamenometu. Následně se pokoušeli dostat obránce ven z jejich pozic plynovými granáty. V tunelu zažívali obránci pravé peklo, přesto se nevzdávali.

Teprve odpoledne přišla pomoc. Tím se Rakušané dostali do palby ze dvou stran a byli nuceni ustupovat. Posily 33. a 34. čs. stř. pluku přešly do částečného útoku k osvobození obránců tunelu a Rakušané se dali na panický útěk směrem na Rivu. Ve večerních hodinách byl tak boj skončen, přičemž strategická pozice na Doss´ Altu byla ubráněna.

V této bitvě o Doss´ Alto padlo 7 čs. legionářů, 31 jich bylo zraněno, 5 bylo zajato.

Rakouské velení tento útok nechápalo jen jako útok na pozici nepřítele, ale zároveň i jako trestnou výpravu proti Čechoslovákům. Nic z toho se rakouské straně nepodařilo, i přes silnou přesilu, jež měla.

Obrovská houževnatost našich vojáků vyvolala bezprostředně po vítězné bitvě velkou mediální kampaň v italském tisku a s ní i podporu vyjádřenou italskými politiky. To samozřejmě přinášelo politické body nejen pro další rozšiřování československých legií, ale i pro podporu myšlenky vzniku samostatného Československa.

Zpráva vrchního velitele italské armády ze dne 22. září 1918 uvádí: „Neochvějné oddíly 6. československé divize, které hájily pozici na výšině 703, se bránily s obdivuhodnou chrabrostí…“

Tento boj vstoupil do povědomí jako největší vystoupení čs. legie v Itálii. Stal se symbolem hrdinského odporu hrstky statečných.

Poprava zajatých vojáků 33. pluku 22. září 1918 v městečku Arco.

Na obou stranách bylo mnoho mrtvých a raněných. Rakouská propaganda nepřiznala neúspěch celé operace, naopak popravou zajatých legionářů okázale demonstrovala svůj postoj vůči vlastizrádcům. Vrchní rakouské velení se snažilo této situace využít ještě více. Dle svého příslibu proto předalo útočné skupině, která se jako hlavní zasadila o zajetí našich legionářů, peněžitý obnos ve výši 1.000 korun. Cílem bylo motivovat další své vojáky k zajímání Čechoslováků bojujících na straně Italů. Jak ale ukázala následující doba, jednalo se již pouze o holubí píseň oznamující agónii rakousko-uherské armády.

Poprava 22. září 1918 byla ukázkou snahy o cílené zastrašování českého mužstva sloužícího v řádné rakouské armádě. Především naši vojáci se totiž museli shromáždit v hojném počtu při severní části městečka Arco, v mapě označené jako Via Prabi. Za místo exekuce byl vybrán vzrostlý olivový háj. Popravě velel princ Eliáš z Parmy, bratr císařovny Zity. Na vybrané olivy byly připevněny papírové provazy, k nim přivedeni odsouzení. Rakušané očekávali zbabělé žadonění legionářů o milost. Toho se ale nedočkali. Čtyři z nich – Antonín Ježek, Karel Nováček, Jiří Schlegl a Václav Svoboda byli odsouzeni k smrti a pátý zajatý legionář nebyl pro nízký věk popraven. Nikdo však netušil, že se provaz s Antonínem Ježkem dvakrát přetrhne. I přesto byl zamítnut návrh žalobce, aby byl Ježek místo oběšení zastřelen. Vhodný provaz na popravu sháněli katani téměř hodinu. Ortel byl vykonán na třetí pokus.

28. 10. 1918 vzniká Československá republika.

Za měsíc nato vzniká 28. 10. 1918 Československá republika, což čs. legionáři v Itálii s nadšením oslavili. Splnil se tak smysl jejich boje. První jednotky čs. legie v Itálii se tak počaly do osvobozené vlasti, která velmi jejich bojové zkušenosti v té době potřebovala, vracet v průběhu prosince 1918.Bylo zapotřebí 3000 vagónů v 73 vlakových soupravách.

Pro vývoj ve vznikající ČSR bylo mimořádně významné to, že Italové nechali odejít domů československé legionáře včetně zbraní, munice a k přepravě použít svých – italských – vozidel. Italské klobouky s typickými péry na hlavách našich legionářů měly takovou váhu, díky čemuž Sudetští velkoněmci i Rakušané znali jejich bojové kvality, že často stačilo, aby se objevili, a většina ozbrojených německých sil provincií Deutschböhmen bez většího boje či rovnou kapitulovala – například Znojmo, Liberec atd.

33. pluk odjel z Itálie ve dnech 15. až 18. prosince přes Pontebbu, Linec, České Budějovice a Brno na Slovensko. Po vzniku republiky došlo k vpádu Maďarů na Slovensko a ke snaze odtrhnout velkou část Slovenska do Maďarska. Proto legionáři pokračovali ve vojenské službě i po válce a bránili Slovensko před připojením k Maďarsku.

Dne 4. května 1919 havaroval u Vajnor letoun, na jehož palubě byl generál Milan Rastislav Štefánik, jeden z tvůrců Československa. Nikdo z posádky havárii nepřežil. Do doby pohřbu byly pozůstatky mrtvých umístěny v márnici, kde legionáři 33.pluku drželi nepřetržitě čestnou stráž. 11. května 1919 proběhl pohřeb všech zesnulých se všemi poctami.

Spolu s čs. legionáři z Francie, domácí čs. armádou a domobraneckými formacemi, bojovaly čs. legionáři z Itálie ještě v r. 1919 na Slovensku při obraně republiky s bolševickými vojsky Maďarské republiky rad. Albín Sládek měl v té době hodnost nadporučíka.

Po vítězných bojích nad Maďary došlo k uklidnění situace a legie byly postupně přemísťovány do nových míst tálých posádek.

III. prapor 33. pluku přijel po skončení bojů na Slovensku 30. července do Chebu.

V loňském roce si naše země připomněla výročí vzniku samostatného Československa, které se zrodilo po 1. světové válce jako důsledek boje Čechů a Slováků, vedeného T. G. Masarykem, Ed. Benešem a M. R. Štefánikem. Toto úsilí bylo podloženo bojovým nasazením čs. legionářů – dobrovolníků, kteří vytvořili zahraniční armádu v Rusku, Francii, Itálii a Srbsku v počtu asi 100.000 mužů.

Sládek se vrátil na konci roku 1919 jako legionář v hodnosti nadporučíka a 31.12.1919 v legiích skončil. Pak se stal vojákem z povolání. Důstojníkem se stal 28.10.1924, byl jmenován poručíkem. Působil v mnoha posádkách na území republiky. Od roku 1936 sloužil na sborovém velitelství v Hradci Králové.

Jako důstojník čsl. Armády cítil povinnost zúčastnit se odbojové činnosti v "Obrana Národa ", kde byla zapojena česká inteligence severovýchodních Čech. Po okupaci československé republiky Hitlerem odešel do ilegality s vědomím, jaký život ho čeká.

Št. kpt. Albín Sládek se zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa ihned při jejím vzniku. Civilní povolání vykonával na Cejchovním úřadě v Hradci Králové.

Ve vznikajícím Krajském vojenském velitelství Obrany národa v Hradci králové, jehož velícím důstojníkem je plk. Petr Novák a náčelníkem štábu mjr. Jan Petera je zařazen na pozici důstojníka štábu Krajského vojenského velení ON Hradec Králové, je ustanoven velitelem zvláštní skupiny.

V souvislosti s rozsáhlou zatýkací akcí v únoru 1940, kterou se gestapo snaží zlikvidovat ON v severovýchodních Čechách, odchází št.kpt. Albín Sládek, mjr. Jan Petera, mjr. Josef Matohlína – důstojník štábu Krajského vojenského velení ON Hradec Králová a velící důstojník Okresního vojenského velitelství Obrany národa v Hradci Králové do ilegality.

Koncem května 1940 odchází št.kpt. Albín Sládek do Prahy. zde je pověřen novým zemským velením Obrany národa – Čechy, aby obnovil činnost Obrany národa v severovýchodních Čechách. která již nemá být organizována plošně v masovém měřítku, ale s přísným důrazem na konspiraci s cílem vytvořit podmínky pro aktivní činnost jednotlivých skupin při získávání zpravodajsky cenných informací a jejich přípravy na akce, jejichž cílem bude ochromování železniční a silniční dopravy, vedení silové energie a telefonního a telegrafního spojení – krátkodobé a střednědobé cíle. Z hlediska dlouhodobých cílů je to příprava těchto skupin k převzetí moci a úřadů v oblasti jejich působení v období národního povstání, jehož vzplanutí je předpokládáno těsně před osvobozením Čech a Moravy od nacistů. Mimo jiné má tento postup zabránit převzetí moci komunistům na tomto území.

V polovině září 1940 se vrací zpět do severovýchodních Čech a až do konce svého života zde plní úkol, který obdržel od zemského velení Obrany národa – Čechy.

Ve své odbojové práci spolupracuje s plk. Novákem, pplk. Šrámkem, mjr. Matohlínou, mjr. Peterou, mjr. Snítilem, rtm. Jelínkem, št.rtm. Bohuslavem Kašparem, panem Ehlem, panem Drašnerem, panem Bohumilem Říčařem, panem Bašem, farářem Opočenským, paní Slezákovou, paní Šnajdrovou, manželi Kašparovými, panem Zemanem, panem starostou Macháčkem a dalšími osobnostmi.

U mjr. Petery se shromažďovaly zpravodajsky cenné informace – vojenského, hospodářského a politického charakteru, z celého královéhradeckého kraje. Mjr. Petera je buď tyto zpravodajsky cenné zprávy vozil přes Itálii, Španělsko do Paříže anebo je předával prostřednictvím pplk. Balabána a pplk. Mašína k odeslání v depeši pražskou ilegální vysílačkou.

Št. kpt. Albín Sládek přebírá po mjr. Matohlínovi velení Obrany národa pro severovýchodní Čechy.

Organizačně a materiálně v součinnosti s Bohumilem Říčařem a Josefem Formánkem připravuje organizaci, které velí, na přechod k sabotážním a diversním akcím. Pan František Šnobl – vrchní četnický strážmistr z Náhoda po válce uvedl, že odbojová organizace pod vedením št. kpt. Albína Sládka připravovala diverzní akce na železnici a silnicích, na telefonních a telegrafních vedeních.

Mnohokrát se mu podařilo uniknout zatčení, po ti roky nebyl jistý životem. Hradecké gestapo se na něho soustředilo, několik jeho spolupracovník bylo zatčeno, několik zastřeleno. Gestapu se podařilo zjistit, kde právě je. Ten den ho Bohuslav Čtvrtečka přivedl na Doly a tak v jejich chalupě č. 53 v noci ho gestapáci zastřelili na posteli. Vrazili do místnosti, kde spal a z bezprostřední blízkosti na št.kpt. Albína Sládka jeden z nich vypálil dávku ze samopalu a druhý několik ran z pistole. Bohuslav Čtvrtečka byl ihned zatčen. Rakev s tělem Albína Sládka musel dopravit bysterský kočí z Markova statku do Nového Města. Pohřební ústav v Novém Městě vyúčtoval veškeré výlohy s převozem rakve do pardubického krematoria obecnímu úřadu v Bystrém. Později tuto Částku bysterský bratr Bohuslava Čtvrtečky, Josef, obci zaplatil. Rozkaz Gestapa zněl: "Potvrzení o spálení a popel bude dodán Gestapu v Hradci Králové". Bohuslav Čtvrtečka přežil koncentrák a na konci války 1945 se vrátil.

Prezident Československé republiky - Dr. Edvard Beneš, udělil dne 20.10.1945 in memoriam št. kpt. Albínu Sládkovi Československý válečný kříž 1939. Matriční číslo 10 516.

 

Svátek má

Dnes : Luboš
Zítra : Martina

Nově na úřední desce

Veřejná vyhláška oznámení o vydání
Vyvěšeno:
24.6.2019

Informace o zveřejnění schváleného rozpočtového opatření č...
Vyvěšeno:
24.6.2019

Informace o zveřejnění schváleného závěrečného účtu SOP za...
Vyvěšeno:
24.6.2019

Kalendář a akce

<<  Červenec 2019  >>
 Po  Út  St  Čt  Pá  So  Ne 
  1  2  3  4  5  6  7
  8  91011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Firmy v naší obci

Ziveobce.cz